Filip Kudrnáč narozen v Praze 1975 -
v letech 1979- 1989 navštěvoval Lidovou školu umění,
v letech 1989 - 1993 studoval Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara ,
v letech 1993 - 1995 absolvoval náhradní vojenskou civilní službu jako metař na Praze 2 a třidič pošty v Malešicích.
v letech 1995 - 2001 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze
od roku 2001 se soustavně věnuje výhradně volné umělecké tvorbě
Filip Kudrnáč
na Hollarce studoval krom malby, kresby, sochařství , propagačního výtvarnictví a písma také grafické techniky a fotografii. Na Akademii pokračoval ve studiu konceptuality klasického helénistického sochařství v atelieru Karla Nepraše odkud přestoupil do klidného , nádherného a velkého atelieru Milana Knížáka , (dříve atelier Vojtěcha Hynaise), za účelem samostudia renesanční malby. Školu zakončoval rovněž samostudiem v bývalém atelieru krajinářské školy založené Maxem Haushoferem a převzaté Juliem Mařákem.
Filip Kudrnáč je současný klasicistní malíř a sochař , který se věnuje všem tradičním výtvarným žánrům jako je figurální malba a socha, krajina, portrét, kresba, grafika, zátiší. Důvody a výchozí strategie jeho tvorby jsou v kontextu současného dění v podstatě konceptuálního charakteru , ačkoli mu jde primárně o kontinualitu a pokračování tradičních řemeslných postupů v rámci dlouhodobě stálých a historicky ověřených a uznávaných uměleckých hodnot, které krom obsahu naplňují podstatu umění svou estetickou formou zpracování. Filip Kudrnáč svým lyrickým viděním a rukopisem zobrazuje romantické, mytologické i surreálné výjevy a krásy přírody s přesvědčením a upřímnou vnitřní vírou odpovídající jeho vlastnímu estetickému vkusu a představě určitého dokonalého ideálu, ale zároveň však také tento idylický způsob vyjádření záměrně a až demonstrativně používá jako ironii současných, postmodernistických a konceptualistických postupů. Definice konceptualismu, postmodernismu i modernismu odpovídají v podstatě teoriím antiumění, které se buď zcela zříkají formálních klasických akademických postupů , estetiky a řemesla celého dosavadního vývoje umění a nebo je parafrázují formou neosobního kýče a jejich původní estetický a duchovní obsah a koncept tak výsměšně ironizují. To je pro Kudrnáče nepřijatelné a proto i jeho principy, důvody a konceptualita jsou často svým defenzivně asertivním způsobem také postmoderní, ale v jeho případě se však jedná o postmoderní rebelantství proti samotnému postmodernismu s touhou zanechat v umění jeho původní smysl a hodnoty a vyvést jej z dlouhodobě se prohlubující krize a narůstající umělecké inflace a deprese. Tento jeho nekompromisní postoj i samotná tvorba , která je zejména jeho odpůrci interpretována paradoxně často naivně zcela opačně , pak v důsledku originálním způsobem vytváří protipól k převaze nezobrazivého umění dnešní doby a dokládá svou opodstatněnost a potenciál. Vlastním rukopisem, estetikou a poezií chce Filip Kudrnáč reflektovat a zpracovávat současná, nebo stále platná témata se snahou o konkrétní , originální umělecký posun, kvalitu a kvalitní, koncepční, výtvarnou poetiku, zastávat originální místo na umělecké scéně a poskytovat koncepčně především kladné příklady a duchovní hodnoty , které se dají více než jakoukoli jinou technikou , vyjádřit právě ověřenými klasickými akademickými postupy , skýtající největší paletu výrazových a koncepčních prostředků .
Proto například staré barokní krajinomalby mohou být v dnešní době drancování lesů tím nejaktuálnějším a nejkonceptuálnějším uměním, jaké si lze jen představit, protože často zobrazují místo, kde dnes vede jen dálnice. Tyto 400 let staré obrazy jsou pro nás stále stejně aktuální a současné, jako jsou pro dnešního člověka životně potřebné stromy, které na nich jsou namalované.
Filip Kudrnáč pracuje technikou jemné hladké malby vlámsko italské školy a v klasicky stavěných kompozicích spojuje nejčastěji kolorit a religiozitu vrcholné renesance se symbolickou nostalgií a naléhavostí konce 19. století . V plenéru zaznamenává atmosféru a kontrast co nejširší barevné škály odstínů záře slunečního světla a chladivých stínů a napříč všemi slohy a styly spojuje monumentalitu holandské barokní veduty s impresí . Filip Kudrnáč je obdivovatelem klasického belcantového zpěvu, což je mimo jiné i vzhledem k výše uvedeným faktům dnes zřejmě jeden z posledních oborů umění, kde existuje nejen prokazatelně dozažitelné umělecké mistrovství , ale především hlavně stále ještě logika principu vztahu - škola - profesor - žák. V Kudrnáčově různorodé a všestranné tvorbě se objevují dokonce i tendence pop-artu , jehož vznik Filip však spatřuje již v nadčasové dekorativní a plakátové tvorbě Alfonse Muchy. Základním motivem Kudrnáčova pop-artu je oslava mimořádných uměleckých i jiných výkonů nejrůznějších ikon popkultury či jiných neuměleckých oborů, s jejichž významem a aktuálním poselstvím se ztotožňuje a považuje je za trvalý a pozitivní odkaz dalším generacím, ze kterého je dobré vycházet. Nicméně nejen obrazy typu ELLE, antické Venuše v džínách i bez nich , sochy Gotta a Elvise , nebo portréty zářících hvězd operního nebe, ale v podstatě celá Kudrnáčova tvorba je rozhodně spíše než pouhým pasivním a naivním obdivem k romantické kráse a k jeho idolům - určitou nostalgickou formou demonstrace proti lacinosti a prchavosti současného uměleckého středníhu proudu, jeho anonymní totalitě a politice , prorežimním lžím, laciné všudypřítomné přetvářce a umělecké lenosti. Kudrnáčovy sochy a obrazy jsou totiž především jeho konceptuálním , undergroundovým protestem a vzdorem , jsou jeho velkým posláním a výpovědí opřenou dokonce o vlastní interpretace některých písní , kdy Sound of your cry , Are you lonesome tonight , In dreams , Quand et puis pourquoi , L´amour est passé, When we were young , nebo Before - už nejsou jen sladkobolným refrénem , nýbrž skutečným řevem a nářkem a zvukem pláče jejich i současného člověka, který se v nich nachází , který jakoby přichází z jiného světa, o kterém možná právě snil i hříšný bojovník za lepší svět Bobby Kennedy když řekl : " Mnoho lidí vidí svět takový jaký je a ptají se: „Proč?“. Já sním o světě, který tady ještě nikdy nebyl a ptám se: „Proč ne?“ Třeba Filip Kudrnáč sní o světě, který tu už v podstatě byl, ale jen ještě nebyl tak dokonalý, aby mohl zůstat a být takový, jak jej vidí nyní on , coby nefalšovaný surreálný cestovatel v čase, kterému budoucnost určitě není cizí...
Nejdůležitější výstavy
1997 Praha, Mánes -Výstava AVU
2000 Praha, Mánes -Výstava AVU
2000 Praha, Galerie AVU
2000 Peru, AVU v Limě
2001 České Budějovice , Wortnerův dům
2001 Praha, Veletržní palác - Výstava diplomantů AVU
2002 Plzeň, Galerie města Plzně
2003 Praha, Palác Lucerna, Galerie Tvrdohlaví
2004 Praha, Jízdárna Pražského Hradu - Malba dnes
2005 Praha, Galerie hlavního města Prahy , Staroměstská radnice - vlastní retrospektivní výstava
2007 Praha, GHMP, Městská Knihovna
2008 Praha, Galerie AVU
2008 Mnichov, Transfer - ateliery AVU
2009 Brno, Dům pánů z Kunštátu, Transfer - ateliery AVU
2009 New York, USA, Transfer - ateliery AVU
2009 Valašské Meziříčí, Galerie Sýpka - výběr z díla
2010 Praha , Galerie 21.st. - současná malba
2011 Chrudim, Výstavní síň v divadle Karla Pippicha - současná malba